Mobil:   +420 603 820 127

Skype:  hurych_martin

Email:   martin@martinhurych.com

www:   www.martinhurych.com

IČ:        683 67 163

DIČ:     711 01 70 419

Vedený u ŽÚ Praha 9.

  • White LinkedIn Icon
  • White Facebook Icon
  • White Instagram Icon
  • White Twitter Icon

© martinhurych.com | 2018

Můj příběh

Prý se na web nemají psát příliš dlouhé texty, protože je stejně nikdo nečte. Jak se ale dá vměstnat více jak 20 let profesního života do několika málo vět či odrážek? Řeknu vám, že těžko. 

Proto pro vás, kteří nemají čas nebo náladu číst dále, mám připravený oficiální životopis na LinkedIn. Vy, kteří chcete znát můj profesní příběh z lehce jiné perspektivy, pokračujte ve čtení.

90tá léta min. století

vyrážím na cestu jako technik

počátek století

první tým

a zodpovědnost

před rokem 2010

první mezinárodní zkušenosti

kolem roku 2012

velký business

polovina roku 2015

vždy hledej pozitiva

od 2018

chuť vracet zpět

Po ukončení gymnázia v roce 1990, jsem nastoupil na ČVUT, tak jako mnoho jiných. Vybral jsem si obor Technika životního prostředí. Upřímně, asi ani nešlo jinak. Oba moji rodiče v oboru pracovali a tak byla moje budoucnost alespoň pro tento moment jasná.

Po nezbytných prvních letech obecného studia strojařiny mi začalo docházet, jak moc mne zvolený obor baví, a jakou "konkurenční" výhodu jsem získal v možnosti pracovat v malé rodinné projekční firmě mých rodičů. Na rozdíl od spolužáků jsem totiž dostal k ruce profesní - dnes by se řeklo - mentory. Oni nastupovali jako elévové a ze strachu majitelů z případného rychlého odchodu a "privatizaci" zakázek se dlouhou dobu nemohli dostat k pořádné práci. To u mne nehrozilo. Nikam jsem neodcházel, zakázky neodkláněl a tak jsem mohl profesně růst. Brzy však bylo jasné, že kromě projektování mne baví ještě jedna věc. Potkávat lidi,  pochopit a následně řešit jejich problémy. Ať již školením, radou, nebo prodejem vybraného produktu. A tak jsem se rozhodl opustit rodinnou firmu a zkusit něco dalšího.

Měl jsem štěstí, že jsem nastoupil ke společnosti, jež ve svém oboru byla a je nejlepší, takže se zde bylo stále co učit. A to mne baví stejně, jako se o nabyté vědomosti dělit. Dostal jsem na starosti třetinu Čech, začal si klestit cestu k hlavním protagonistům trhu a pomalu se se svými výrobky začal prosazovat na největších projektech v Praze i ČR. 

Na přelomu století byla naše mateřská společnost odkoupena jednou z největších inženýrských společností ve Velké Británii. Ke slučování týmů došlo i v ČR a já dostal možnost vést svůj první tým technických poradců a business developmentu. Někde tady jsem poprvé slyšel o komplexním prodeji.

 

Myšlenka mi učarovala a tak jsem ji do morku kosti a mnohdy do pozdních večerních hodin bránil v hotelových loby barech proti "tradicionalistickému" přístupu tehdejších firemních prodejců. Nakonec se mi to podařilo a česká pobočka byla jednou z prvních, jež systém komplexního prodeje a adekvátní strukturu prodejního týmu uvedla do praxe. Technik mluvil s technikem, obchodník s obchodníkem, v šedých zónách jsme si aktivně pomáhali a tak na tehdejší dobu ojedinělá myšlenka rychle nesla svoje ovoce. Stali jsme se - jak jsme si při našem tehdejším mládí alespoň mysleli - "slavnými" a náš prodejní přístup začal být kopírován přímými i nepřímými konkurenty.

 

Zároveň jsem měl možnost věnovat se i svojí druhé vášni, a sice vzdělávání ostatních. Díky technologickému náskoku společnosti a tehdejšímu hladu odborné veřejnosti po informacích nebyl problém uspořádat školení nebo seminář až pro 250 lidí. Byla to vskutku velká škola prezentačních dovedností a stres-managementu. Naštěstí byli posluchači mnohdy shovívaví.

Díky úspěchu české pobočky (tady se sluší poděkovat všem bývalým kolegům, bez nichž bych nikdy takovou šanci nedostal - ti, o kterých mluvím, se tu jistě poznají), jsem dostal šanci "vyrůst" a dostal na starosti zakavkazské a středoasijské země bývalého SSSR. Úkol zněl jednoduše: "Vyškol lidi a rozjeď tam obchod". Jenže jak na to? Kultura jiná, trh nevybudovaný, zcela jiné klimatické podmínky (což pro naše výrobky a systémy bylo stěžejní)…

 

Upřímně řečeno, musel jsem místním tehdy dost často připadat jako arogantní blbec, nerespektující místní zásady, zvyky ani klima. A tak jsem si po právu několikrát natloukl nos. Ještě že mne mí dobří noví kamarádi, které jsem tu získal, vrátili rychle zpět na zem. A tak jsem začínal znovu od nuly. A pak ještě několikrát, kdykoliv jsem přebíral novou zemi nebo region. Naučit se poznat, kdo ve svěřeném území hraje jakou roli, co všechno může ovlivňovat náš obchod, co z existující výrobkové základy se dá reálně nabízet … Čirá esence metody komplexního prodeje a business developmentu. Pokud hádáte, že mne taková průkopnická práce musela bavit, máte naprostou pravdu. Byly v ní totiž správně namíchané moje vášně - touha učit se, touha předávat vědomosti a potkávat se s různými lidmi, kulturami, zvyky.

 

Později jsem byl zodpovědný za celý region CEE (včetně přímého řízení obchodních aktivit v Rusku a Kazachstánu) a následně za Emerging Markets (Pobaltí, Polsko, Rusko & SNS, ME, AsPac, Austrálie). Čím větší region byl a čím větší byla strategická odpovědnost, tím menší byl kontakt s externím zákazníkem. Nikdy jsem se jí ale úplně nevzdal, protože pouze přímý kontakt s trhem vás udrží v realitě. Naopak kontaktu s interním zákazníkem jsem si užíval stále více. Bylo neuvěřitelně poučné téměř každý den potkávat různé lidi z různých kontinentů, přizpůsobovat tomu svoje vystupování, řeč, atd. Byla to univerzita života, kterou bych si kdykoliv rád zopakoval. Naučila mne, že pokud máte tým spolupracovníků roztroušený po několika časových pásmech, s direktivním řízením nezmůžete vůbec nic. Jedinou možností je ukazovat lidem jejich cestu tak, aby ji vzali za svou a po krátkém doprovodu se vydali dál sami.  

Přehled o dění na trzích především v Asii mne přivedl k další metě, o které jsem pouze snil. Dostal jsem šanci vyhledávat akviziční cíle, jež by naší společnosti poskytly přístup k novým technologiím nebo výrobkům. Dříve jsem o takových pozicích slýchal pouze ve filmech typu "Vlk z Wall Street". Teď jsem byl součástí M&A týmu i já! Mít možnost pracovat s finančními specialisty, kontaktovat majitele nejrůznějších společností, naslouchat jim, snažit se je pochopit, vyjednávat. Být školen bývalými vyjednavači MI5. Dá to práci, aby se vám hlava nezatočila. Snad se mi to povedlo.

Později jsem v započaté práci pokračoval na pozici ředitele strategických aliancí. Z potenciálního "desperáta" jsem se opět vrátil k business developmentu, tak jak mi vyhovuje nejvíce. K pochopení potřeb ostatních, v kombinaci s potřebami vlastními a k budování dlouhodobých partnerství, překvapivě nejen na obchodní úrovni.

Jednou to přijít muselo, ale já si to dlouho hloupě nepřipouštěl. Lidé se okolo mne za ta léta měnili a já si přes všechno to cestování ani nevšiml, jak moc se změnila moje firma. Změna CEO i změna strategie. Vše bylo naopak. A moje pozice se stala nepotřebnou. Po 17 letech v jednom dresu mi to zavolali na mobil.

Ne, nebudu tu teď jako mnoho dalších kritizovat korporátní život. Korporace mi dala šanci na kariéru, naučila mne spoustu věcí, které bych se jinde učil mnohem déle, nebo bych k nim "nepřičichl" vůbec. Byla to moje chyba a měl jsem být vnímavější. Dnes už vím, že život v korporaci má dva poločasy: "From zero to hero" a "From hero to zero". Jen je potřeba správně číst, který poločas právě hrajete. 

Věřím tomu, že jak se k životu chováte, život se chová k vám. Všechno zlé je pro něco dobré. A konec je začátek něčeho nového. V tomto případě unikátní příležitosti v novém dresu s novým globálním týmem budovat nový B2B prodejní kanál, přemýšlet a do života uvádět inovativní výrobky a stavět od základů vzdělávací strukturu, jež by dala tvář doposud fragmentovaným aktivitám.

Ten entusiasmus kolegů stál za to. Bylo to intenzivní a nakažlivé. Jedinečná zkušenost z divizního boardu. Poprvé nakouknutí pod pokličku obchodu v USA. A pak jednou ….

A pak jednou nemáte chuť bojovat se stohlavou saní, s maticovým uspořádáním a "doted line". Kdo prošel korporací, pochopí. Stále nekritizuji, stále si vážím, co mne korporace naučili, jen se mi změnili priority.

Stále více cítím, že je na čase vracet. Podílet se na tom, co se doma děje. Pokusit se předat něco málo z toho, co jsem se "ve světě" naučil. Šířit optimismus, že se máme fajn, a že pokud se chceme mít ještě lépe, jde to, ale je to pořádná dřina. A já se nebojím vyhrnout rukávy. Dál se budu rád učit, učit druhé a při tom se náramně bavit.

Snad tato kapitola bude pořádně dlouhá ...