Už jsem tady ve svém notesu dříve provedl takový malý coming out. Bývaly doby – a to dost dlouhé – kdy jsem se moc nevzdělával. Ani ne proto, že bych nechtěl. Učení nových věcí mne přitahovalo vždy. Ale znáte to … Nebyl čas, priority byly jinde, ať již to byla práce, kariéra nebo později rodina. A tak jsem jen dlouhá léta stavěl knížky na poličku, až se mi z nich vytvořil řádný komínek.
Teď se ve volných chvílích snažím tím komínkem pomalu propracovávat. A začínám odhalovat poklady, které mi byly dlouhou dobu skryty. Jako třeba kniha „Jak z dobré firmy udělat skvělou“ od Jima Collinse, kterou si k datu vydání pořídilo více jak 3 miliony čtenářů. Je mi téměř hanba, že mi trvalo bezmála 10 let, než jsem se k ní prokousal já. Od té doby má jistě na svém kontě další miliony přečtení, přesto mne zaujala natolik, že se tu s vámi chci podělit o své postřehy. A to formou krátkého seriálu, kde se v každém díle budu věnovat jedné kapitole. Nejprve vlastními slovy - to aby nedošlo ke kolizi s licenčními právy - shrnu nejdůležitější body (které jsou v knize mimochodem skvěle shrnuté) a ty následně okomentuji na základě vlastní zkušenosti. Snad vás to bude bavit.
Mimochodem zkušenosti … Je zajímavé koukat do knížek a číst si o něčem, čím už jsem si ve velké míře prošel na vlastní kůži. Sice jsem mnohdy „objevoval kolo“, naštěstí téměř vždy s pomocí mého nejlepšího vedoucího – dnes řeklo by se mentora – který se nerozpakoval podělit se o své dlouholeté mezinárodní zkušenosti z obchodu i diplomacie. V menšině jsem dělal objev tím, že jsem si někde natloukl kokos. No, kdo ne, že?
Vůdce - kouč
Jak jsem slíbil, začneme rychlým shrnutím:
Všude, kde se podařilo vytvořit skvělou firmu (tj. firmu, která dokázala růst přes 20 let a průměrně nad růstem trhu), byl ředitelem, manažerem, vedoucím někdo, koho bych já osobně nazval vedoucím – koučem. V knize se sice používá jiný pojem, nicméně v mé hlavě jsem si tuto pozici pojmenoval právě takto.
Vedoucí – kouč je totiž směsice na první pohled neslučitelných osobnostních rysů – osobní pokory a profesionální vůle. Sami asi znáte hodně šéfů, kteří by zapadli do jedné či druhé kategorie. Ale ruku na srdce, kolik znáte vedoucích, kteří zapadnou do obou najednou?
Vedoucí – kouč si vychovává svého nástupce a snaží se, aby byl lepší než on sám. Snaží se mu být mentorem, ale i vyzyvatelem a koučem. Prostě vedoucím a koučem najednou. Odtud jsem si sám sobě vytvořil pojmenování.
Vedoucí – kouč je skromný, tichý a přemýšlivý. Ví totiž, že se může učit kdykoliv a od kohokoliv, tedy i od svého mentorovaného. Zbytnělé ego by mu takovou reflexi rozhodně nedovolovalo.
Není to ale ani žádný snílek, sedící, čekají a konverzující. Je to dříč, leader, tažný kůň, odhodlaný dosáhnout úspěchu za každou cenu. Nikoliv jen pro sebe, ale i pro svůj tým i celou firmu.
Vede hlavně svým vlastním příkladem, ne hlasitým pokřikem. Má jasnou vizi, kterou je schopen velmi dobře komunikovat napříč firmou.
Úspěchy připisuje týmu, sám sebe upozaďuje. Neúspěchy bere s hlavou vztyčenou sám na sebe.
A teď k mé osobní zkušenosti…
Je to již drahně let, co jsem se jako nadějný juniorní elév ocitl na korporátní konferenci seniorních vedoucích. Firma tehdy procházela největší změnou za desítky let své existence – kompletně měnila svůj výrobní program z jednoduchých výrobků „na tuny“ na sofistikovaná řešení s vysokou přidanou hodnotou, vyvíjená a vyráběná zákazníkům na míru. A jak se u takové společnosti s valuací několik miliard euro sluší, celé to probíhalo rovnou prodejem a nákupem celých výrobních závodů. Ba i firem. Prostě podle hesla „když se kácí les, létají třísky“.
Tehdy jsem většinu svého povědomí o vysokém mezinárodním managmentu čerpal z takových zdrojů, jako byl „Vlk z Wall Street“. Takže jsem byl zvědav na toho křičícího arogantního supermana, který dokáže pootočit kormidlem ledoborce, kótovaného na burze, nuceného reportovat analytikům svoje čísla na čtvrtletní bázi a neustále produkovat lepší a lepší výsledky.
A pak jsem ho večer před konferencí potkal náhodou na chodbě. Nechtělo se mi věřit, jak v klidu byl, jak se se mnou dal do řeči, jak se zajímal o moji práci, ačkoliv ze své kanceláře v ústředí mohl těžko tušit, že vůbec existuji a kolik reportovacích linií mezi sebou v tu chvíli máme.
S jasnou vizí, kterou dokázal absolutně nekompromisně infikovat všechny přítomné.
Druhý den začala konference a já z něj nespouštěl oči. Byl skutečně takový … Milý, ale přísný a pevný v názorech. S jasnou vizí, kterou dokázal absolutně nekompromisně infikovat všechny přítomné. Chtěl po nás neproveditelné věci, které jsme mu na místě bezmyšlenkovitě a radostně odkývali. Žádné křičení, žádné příkazy. Jen jasná vize, osobní příklad, přesvědčení, že to všichni zvládneme. K čemu jsme se zavázali, jsme zjistili až při příjezdu do vlastních kanceláří. Takové fluidum měl.
Po několik letech – už na seniornější pozici – jsem ho potkal znovu. Říkal jsem si, že na mne zcela jistě zapomněl. Kdo by si taky pamatoval „ucho“ z jedné večerní chodby, že? Víc jsem se mýlit nemohl. Poznal mne, pozdravil jménem a hned, kde teď jsem, co dělám, jak se mi dařilo s bývalými projekty … Žádné floskule, ale upřímný zájem. A tím ne dostal definitivně!
Žádné floskule, ale upřímný zájem
Adorace? Možná trochu. Každopádně mi tahle myšlenka vytane na mysli vždy, když si na něj nebo jeho manažerský styl vzpomenu. Přesně v tomto duchu rozvíjel i ostatní, od korporátního boardu až po úroveň, kam sám dohlédl. Vždy z něj čišelo odhodlání firmu dokormidlovat tam, kam si předsevzal. Klid a pokora. A zdravé sebevědomí, samozřejmě.
A víte co? Nakonec se mu to skutečně povedlo. Firmu totálně předělal. Stala se z ní štika na burze v Londýně. Naplnil svoji vizi a odešel. A nálada ve firmě i manažerský styl se dramaticky změnily. Ale to už není předmětem tohoto článku.
Závěr? Udělejte si ho sami. Já jsem každopádně vždycky snil, že jednou budu alespoň z malé části takový šéf, jako on. Jak se mi to dařilo je na zhodnocení jiných …
V příštím díle probereme "Lidi na prvním místě".