Jak zvládnout tlak, když vše stojí na vás: Pavel Pumprla (#249)
Čím víc toho ve firmě stojí na vás, tím větší máte tendenci přidat. Další hodinu práce. Další rozhodnutí. Další schůzku. Další problém, který raději vyřešíte sami. Jenže co když právě tím svůj výkon postupně zhoršujete?
Pokud vedete firmu, tenhle pocit asi znáte. Kalendář je plný, lidé čekají na vaše rozhodnutí a i když večer zavřete počítač, firma vám dál běží hlavou. Řešením ale nemusí být lepší time management. A už vůbec ne další dvě hodiny práce denně.
Pavel Pumprla strávil velkou část života ve vrcholovém sportu. Jako profesionální basketbalista a kapitán reprezentace poznal tlak, vysoký výkon i nutnost regenerace z velmi praktické stránky. Dnes jako kouč a mentor pomáhá lídrům přenést podobné principy do práce a leadershipu. Proto jsem se z Pavla snažil dostat co nejvíc:
🔸 Proč více odpracovaných hodin nemusí znamenat vyšší výkon? 🔸 Jak si vytvořit prostor na důležitou práci, když vás pořád někdo potřebuje? 🔸 Jak vybudovat návyky, které přežijí každodenní firemní chaos? 🔸 Proč může být stres užitečný a kdy už začíná škodit? 🔸 Jak se naučit říkat ne i dobrým příležitostem?
Tahleta epizoda je pro majitele firem, CEO, foundery a manažery, kteří mají pocit, že jedou na doraz a že všechno stojí hlavně na nich. Dostanete v ní praktický rámec, jak přestat jen hasit provoz, chránit si výkon v čase, kdy je nejvíc potřeba, a postavit si systém, který vás udrží funkční nejen dnes, ale i za rok.
Jak zvládnout tlak ve firmě
„Když jste přetažení, máte hromadu meetingů a všichni po vás chtějí rozhodnutí, není to o tom, že potřebujete víc tlačit. Často potřebujete úplně jiný systém.“
Tahle epizoda stojí na jednoduché, ale velmi trefné situaci: firma „sype na hlavu“, všichni čekají na rozhodnutí, času je málo a člověk neví, kudy kam. Právě na tenhle typ tlaku se Martin Hurych s Pavlem Pumprlou dívají skrz mindset, návyky, práci s energií a dlouhodobou udržitelnost výkonu.
Rozhovor není jen o time managementu. Je hlavně o tom, jak si nastavit hlavu tak, aby člověk zvládl tlak, nevyhořel, a přitom firmu držel pevně v rukách.
Proč nestačí časový management
Problém není jen v kalendáři
Martin popisuje velmi častou situaci ve firmách: lidé mají pocit, že toho je moc, že neví, kam dřív skočit, a že mají přehršel meetingů a málo času na skutečnou práci. Pavel k tomu dodává, že právě tady bývá první chyba v tom, že se problém řeší jen jako organizace času.
Ve skutečnosti je to mnohem víc o tom, jak člověk přemýšlí o výkonu, odpočinku a vlastní roli ve firmě. Pokud chce být lídr dlouhodobě funkční, nestačí „lépe si naplánovat den“. Potřebuje změnit celý přístup k práci i regeneraci.
„To není o tom, jak si líp zmanageovat práci. To je až krok 3 nebo 4.“
Mindset je před nástroji
Pavel zdůrazňuje, že spousta běžných rad míří rovnou na nástroje: lepší time management, lepší plánování, víc disciplíny. Jenže bez změny mindsetu to dlouhodobě nefunguje. Člověk pak sice něco zkusí, ale vrátí se do starých kolejí.
Základní problém podle něj je, že manažeři i majitelé firem jedou často v módu výkon–výkon–výkon, a i když jsou doma nebo mimo kancelář, hlava běží dál. Výsledek: odpočinek není skutečný odpočinek a výkon se zhoršuje.
Jak funguje výkon a odpočinek
Člověk není stroj na 12 hodin
Pavel často přirovnává vedení firmy ke sportu. Ve sportu je normální, že výkon má jasný rytmus. Není možné trénovat 16 hodin denně. I profesionální sportovec má omezený čas na intenzivní výkon a zbytek musí věnovat regeneraci.
U kognitivní práce je to podle něj podobné. Studie mluví o tom, že intenzivní soustředěná práce má svůj limit, přibližně kolem 4 hodin denně. Zbytek dne pak člověk může věnovat schůzkám, provozu, koordinaci a dalším méně náročným aktivitám.
To je důležitý posun: nejde o to pracovat stále víc. Jde o to umět si ochránit bloky, kdy je člověk opravdu soustředěný, a zbytek dne tomu přizpůsobit.
Kratší čas neznamená nižší výkon
„Zpomalit neznamená podávat horší výkon.“
Tohle je jeden z hlavních mýtů, které Pavel v rozhovoru boří. Lidé mají často pocit, že když zkrátí pracovní dobu nebo nebudou pořád k dispozici, výkon klesne. Jenže realita bývá opačná: když je člověk dobře vyladěný, soustředěný a nevyčerpaný, ve zkráceném čase zvládne víc než v dlouhém rozstřeleném dni.
Pavel dokonce připomíná příklady z výzkumů, kde i u fyzické práce platí, že po určité době už efektivita klesá. U mentální práce je to ještě výraznější.
Jak si chránit hlubokou práci
Jde to i ve firmě, kde je chaos
Martin se ptá na praktičtější stránku: jak tohle zavést, když člověk ve firmě nikdy nepracoval jinak, všichni jsou zvyklí na permanentní dostupnost a lídr má přece mít „otevřené dveře“.
Pavel odpovídá jasně: postupně. Ne otočkou o 180 stupňů. Změny je potřeba zavádět krok za krokem, dobře vysvětlit důvody a počítat s tím, že ne všichni budou nadšení hned od začátku.
Pomáhá i práce s daty a argumenty. Pokud má firma dělat hlubokou práci, musí mít i prostor, kde ji nikdo neruší. Ať už jde o zavřenou kancelář, půlhodinové bloky klidu, nebo systém, kdy je člověk jednoduše nedostupný.
Lidé hranice respektují víc, než čekáte
Pavel říká, že lidé často reagují negativně jen na první pohled. Když ale lídr nastaví hranice pevně a srozumitelně, většina okolí to nakonec respektuje. Rozhodující je, aby byl důvod jasný.
Nejde o to mít zavřené dveře „protože chci mít klid“. Jde o to mít zavřené dveře, protože potřebujete dokončit prezentaci, připravit strategii nebo udělat důležité rozhodnutí bez vyrušení.
To samé platí i pro digitální distraktory. V kapse je často mnohem víc rušitelů než v kanceláři.
Jak si vybudovat návyky
Návyky musí sloužit vyššímu cíli
Pavel říká, že návyky jsou pro něj srdcovým tématem. Ale podle něj nefungují jako izolované „hacky“. Nestačí si říct, že teď budu meditovat nebo běhat. Musí být jasné:
proč to dělám,
kam tím mířím,
jak dlouho to chci držet,
a jak to zapadá do mé identity a vize.
Používá k tomu obraz cílového trychtýře. Dole jsou každodenní návyky, uprostřed krátkodobé milníky na 1 až 3 měsíce a nahoře širší záměr, identita nebo sen, který tomu všemu dává smysl.
Motivace nestačí, potřebujete systém
„Pokud se chcete spolehnout na motivaci, ta strašně kolísá.“
Pavel připomíná, že motivace je proměnlivá. Proto je lepší stavět systém, který je jednoduchý, srozumitelný a opřený o silné proč.
Zmiňuje i známý princip z knihy Atomic Habits, tedy že je důležité udělat z dobrého chování co nejjednodušší volbu. K tomu přidává jeho vlastní důraz na pojmenování důvodu. Když člověk ví, proč si dává do kalendáře hodinu na strategii, snáz ji udrží.
Proč je důležité znát své proč
Hodina na strategii není luxus
Martin upozorňuje, že mnoho lidí říká, že nemá čas přemýšlet o svém proč. Pavel s tím nesouhlasí. Podle něj právě tady bývá zásadní problém.
Když si člověk nastaví hodinu na strategii, pohyb, regeneraci nebo přemýšlení, musí vědět, proč to dělá. Ne kvůli formální disciplíně, ale kvůli dlouhodobému výsledku. Vždycky je dobré dojít na hlubší vrstvu otázky „proč“ – třeba metodou 5 proč.
„Chci vybudovat dlouhodobou, funkční, zdravou firmu.“
Takové proč je podle Pavla úplně jinde než „chci lepší strategii na příští rok“. Je silnější, dlouhodobější a drží i ve chvíli, kdy kolem vzniká chaos.
Jasné proč pomáhá i rozhodování
Když je člověk přetížený, první věc, která mizí z kalendáře, bývají právě rozvojové a strategické bloky. Jenže pokud je důvod dost silný, je mnohem snazší je ubránit.
To se netýká jen práce. Stejně funguje i čas na pohyb, masáž, regeneraci nebo přípravu. Čas strávený na těchto věcech se vrátí zpátky v podobě vyšší výkonnosti.
Jak si skutečně najít čas
„Nemám čas“ není dobrá výmluva
Pavel přiznává, že nemá rád větu „nemám na to čas“. Podle něj je přesnější říct: nechci si na to udělat čas. To zní tvrdě, ale je to upřímné.
Když se podíváte na telefon, většinou se najde prostor. Když se podíváte na nepotřebné schůzky, dá se něco zrušit. Když se podíváte na činnosti, které můžete delegovat, také vznikne rezerva.
Problém tedy často není nedostatek času, ale špatné priority.
Malé změny s velkým efektem
Pavel dává praktický příklad: pokud člověk denně tráví 2 až 3 hodiny čtením různých textů, emailů a dalších věcí, může díky lepší práci s informacemi ušetřit velké množství času. Dřív by doporučil rychločtení, dnes vidí jako velmi užitečný nástroj i práci s AI nástroji, které pomůžou text zkrátit nebo vytáhnout to podstatné.
Stejně tak u lidí. Když manažer říká, že nemá čas koučovat tým, je dobré spočítat, kolik času ho stojí opakované opravování chyb. Ve výsledku může být výhodnější věnovat čas rozvoji člověka, aby příště pracoval samostatněji.
Jak funguje navazování návyků
Využijte už existující rutinu
Pavel vysvětluje habit stacking, tedy navazování nového návyku na něco, co už děláte automaticky. Příklady známe z běžného života: otevření dveří, připnutí pásu, nastavení zrcátek v autě. Nikdo o tom nepřemýšlí, protože se z toho stal automatismus.
Stejně to jde i v byznysu. Když máte pravidelné meetingy, můžete si na jejich konec dát 5 minut na zápisky, vydechnutí nebo krátkou reflexi. Nový návyk se tak připojí k něčemu, co už je pevně dané.
Automatika je dobrá i nebezpečná
Automatické rozhodování je užitečné u věcí, které chceme dělat pravidelně. Ale u některých rozhodnutí je naopak potřeba automatismus narušit. Pavel uvádí příklad větších rozhodnutí, třeba s finančním dopadem přes 50 000 korun, kde je lepší nenechat se strhnout impulsem.
V takové chvíli používá vlastní mechanismus: odsunutí reakce, krátký čas na rozmyšlenou, nebo jednoduchý postup, který rozhodnutí zpomalí a zlepší jeho kvalitu.
„Některá rozhodnutí musíte přestat dělat automaticky.“
Jak vydržet pod tlakem
Stres je problém až tehdy, když je chronický
Pavel boří další mýtus: stres sám o sobě není špatně. Je to normální a užitečná součást systému, která nás má upozornit na nebezpečí nebo zvednout k akci. Problém je chronický stres, kdy tělo nemá prostor se vrátit do klidu.
Pokud večer člověk pořád něco řeší, kouká do mobilu a nechává v sobě dojmy z celého dne, nervový systém se nestíhá zklidnit. Ráno pak začíná na vyšší úrovni napětí a celý cyklus se prohlubuje.
Stres se dá trénovat
Stejně jako ve sportu i v byznysu platí, že stres lze trénovat. Pomáhá přibližovat se stresovým situacím v bezpečnějším prostředí a učit se, jak na ně reagovat.
Pavel doporučuje i změnu postoje: místo „další průšvih“ si říct „poď, další možnost tréninku“. U dětí nebo v náročných situacích tak člověk neřeší jen konkrétní problém, ale trénuje si vlastní odolnost.
„Díky za trénink.“
Jak zvládat akutní tlak
Dívej se na problém jako na příležitost
U akutního tlaku pomáhá jednoduchý, ale velmi účinný přístup: změnit první vnitřní reakci. Místo paniky a odporu nastoupí zvědavost a postoj „co s tím teď udělám“.
To je podle Pavla důležité hlavně ve chvílích, kdy přijde něco nepříjemného ve firmě, doma nebo v týmu. Nejde o to tvářit se, že problém neexistuje. Jde o to nenechat si hned sebrat energii.
Každý den je trénink
Pavel říká, že změna není o tom, že začnete od pondělí žít úplně jinak. Jde o drobné situace, které přicházejí každý den. A právě ty jsou příležitostí natrénovat lepší reakci.
To je možná nejpraktičtější poselství celé epizody: návyk na klid, fokus a odolnost vzniká tím, že si člověk denně vybírá lepší reakci v malých věcech.
Kdy návyky přestat honit
Pozor na návykové feťáctví
Pavel upozorňuje i na druhou stranu mince. Návyky jsou skvělé, ale ve chvíli, kdy jich je moc, mohou se proměnit v rigidní systém bez lehkosti. Člověk pak začne žít jen podle kontrolních seznamů, kalendářů a hlídání každé drobnosti.
To už není svoboda, ale další tlak.
Proto je někdy správné udělat pauzu, sledovat jen to nejdůležitější a zbytek nechat běžet automaticky. Ne všechno je potřeba sledovat pořád.
Minimum, které drží maximum
Pavel tak ukazuje i vlastní zkušenost: na léto si některé návyky úplně stopnul a sledoval jen to, co už má automaticky zafixované. Na podzim se chce vrátit k lehce upravenému režimu.
To je důležité i pro ostatní: návyky nejsou dogma. Jsou to nástroje. A nástroj má sloužit vám, ne vy jemu.
Co nefunguje ve firmě
Méně stěžování, víc řešení
Na závěr Pavel říká, že jednou z prvních věcí, kterou ve firmách mění, je společný narativ. Místo nekonečného stěžování si lidí na to, jak jsou busy, je potřeba přepnout jazyk i myšlení směrem k řešení.
„Přestaňme si na to stěžovat a pojďme s tím něco dělat.“
Když se ve firmě pořád mluví o tom, jak je vše hrozně náročné, sama tato řeč stres zvyšuje. Pavel proto navrhuje nejdřív změnit způsob, jakým lidé o zátěži mluví.
Empatie je ve firmě nutnost
Jedna z posledních odpovědí v rozhovoru je jasná: co ze sportu v byznysu nefunguje? Nedostatek empatie.
Ve sportu se podle Pavla učil spíš tvrdosti a výkonu. V byznysu ale empatie, schopnost chápat druhé a vnímat kontext, rozhodně potřeba je. Bez ní nejde vést lidi dlouhodobě zdravě.
To je možná nejhezčí kontrast celé epizody: ve sportu může některý tvrdý přístup fungovat, ale ve firmě je potřeba much víc balancu. Výkon ano, ale s empatií.
Hlavní takeaway z epizody
Tahleta epizoda je hlavně o tom, že když vše stojí na vás, nepomůže jen víc tlačit. Pomůže:
změnit mindset,
chránit čas na hlubokou práci,
opřít se o silné proč,
budovat malé a stabilní návyky,
umět vypnout stresovou spirálu,
a hlídat si dlouhodobou udržitelnost.
„Chci to dělat dlouho. A právě proto si to musím hlídat.“
Pokud z téhle epizody vezmete jedinou věc, ať je to tahle: nezačínejte tím, že budete víc makat. Začněte tím, že si lépe postavíte systém, ve kterém můžete dlouhodobě fungovat.
