Česko je nejprůmyslovější zemí Evropy. Naše fabriky vyrábí kvalitní produkty, naši inženýři patří mezi světovou špičku a podnikatelé se nezaleknou skoro žádné výzvy. Tak o nás smýšlí svět. Sám jsem si to ověřil. Tak proč pořád nejsme mezi ekonomicky nejsilnějšími zeměmi?
Proč místo toho sledujeme, jak se naše ekonomika zpomaluje, firmy zůstávají v roli subdodavatelů a velké peníze odcházejí do zahraničí? Proč máme nižší mzdy než naši západoevropští kolegové, i když vyrábíme na stejné či lepší kvalitativní úrovni?
Tahle epizoda Zážehu je vykouknutím z bubliny a pohledem pravdě do očí. Mým hostem je Radek Špicar, viceprezident Svazu průmyslu a dopravy, který se už roky snaží v Bruselu i v Česku posouvat naše firmy dál. A otevřeně přiznává: Bez změny myšlení, vyšší přidané hodnoty a expanze na nové trhy to nepůjde.
Co vás v této epizodě čeká?
Tahle epizoda je pro každého podnikatele, manažera i vizionáře, kterého už nebaví poslouchat, že „to tak prostě je“. Pokud chceme změnu, musíme ji sami vytvořit. A pokud máme dobýt svět, musíme si přestat myslet, že nám někdo něco dá zadarmo.
"Potřebujeme levnější energie. Potřebujeme propojit světy průmysly a akademiků. A potřebujeme se dostat z pasti levné ekonomiky. Jinak jsme v pasti.“
Radek Špicar | Viceprezident @ Svaz průmyslu a dopravy ČR
Kdo je Radek Špicar a proč se nestydí za to, že je lobbista?
Martin Hurych
Radek je viceprezident Svazu průmyslu a dopravy a jeden z nejvyšších lobbistů v Bruselu. Mě jste opravdu překvapil tím, že se za to slovo nestydíte, lobbista je v Čechách takové poměrně špinavé označení.
Radek Špicar
Je to hrozná škoda, protože máte pravdu, že lobbistou se v tom veřejném prostoru většinou označuje člověk, který je u soudu obžalován z nějaké korupční kauzy. Já jsem ale studoval ve Spojených státech, kde ta teorie je trochu jiná, kde už od vzniku Spojených států se ví a tak nějak se pracuje s tím, že hájit zájmy je naprosto v pořádku. Naopak je to naprostá nutnost pro kvalitní rozhodovací proces, protože ti lidé na druhé straně, já jsem tam také pár let odsloužil jako státní úředník, potřebují informace. Ne vždy je mají k dispozici a když jsou ti takzvaní stakeholdeři nebo lobbisté připraveni, schopni a ochotni ta fakta dodat, tak je to pro toho, který rozhoduje, strašně důležité. Harvardova univerzita na to má takovou hezkou teorii, jak by ten lobbing měl vypadat a ta teorie se jmenuje embedded autonomy. To znamená, že politik by měl být embedded, měl by mít přehled o té praxi, kterou se snaží regulovat, měl by být otevřený získávání těch informací, měl by se scházet s lidmi z praxe. Zároveň by měl být autonomní, takže by z toho měl vydestilovat to, co je důležité pro tu zemi jako celek, nepřihrávat nikomu nějaké přílišné výhody a opravdu rozhodovat v zájmu té země.
Čím by se projel ve svém volném čase?
Martin Hurych (Moderátor)
Než se vrhneme na velkou politiku, tak mě napadla jedna věc. Když jsem se na Vás ráno připravoval, tak jsem prošel Vaše životopisy a strávil jsem s Vámi dnes asi 2,5 hodiny různých podcastů, protože jste veřejně velmi výkonná osoba. Mrknul jsem i na Váš Instagram a napadla mě taková otázka. Kdybyste náhodou dostal od rodiny opušťák a chtěl se jít projet, Jeep Willys nebo Škoda Superb?
Radek Špicar (Host)
Jeep Willys samozřejmě. Já miluji Škodovku, mám zelenou krev nadosmrti, strávil jsem tam mnoho let a dodnes na to vzpomínám skvěle. Jestli se člověk má v České republice učit, jak funguje byznys a jak dělat byznys, tak si myslím, že Škodovka je úplně fantastická škola. Já jsem hrozně rád, že jsem tou školou prošel, takže ji budu navždy milovat a jsem na ni hrozně hrdý, například jak skvěle funguje v rámci celého koncernu. Dáváte-li mi ale na vybranou, tak já jsem člověk, který má takovou životní misi a to propojování světů, které spolu příliš u nás nekomunikují v té kontinentální Evropě. V anglosaském světě byznys komunikuje se světem kultury, svět politiky komunikuje s akademickým světem a já vždy říkám, že jeden svět nestačí. Proto jezdím v elektromobilu, protože ve městě na krátké vzdálenosti to považuji za skvělý typ dopravy, ale zároveň jsem velkým fanouškem spalovacích motorů a celé té tradice a technologie, kterou Evropa tak skvěle zvládla v posledních desetiletích. Vrchol krásy u klasického automobilu je pro mě skutečně Jeep Willys z roku 1942. Tu lásku k němu jsem zdědil po svém otci a když mi tedy dáváte vybrat, čím bych se ve volném čase mohl a chtěl projet, tak je to rozhodně Jeep Willys. Je neskutečný zážitek s tím jezdit. To je auto, které nemá dveře, nemá střechu, u kterého můžete sklopit přední sklo a když to uděláte a jedete tou krajinou, tak máte opravdu pocit, že letíte tou krajinou. To jediné, co vidíte, je ten velký volant před vámi a máte opravdu pocit, že sedíte na létajícím koberci a cítíte tu krajinu a je to neuvěřitelný zážitek.
Martin Hurych
Vy už jste tady naznačil, že jste prošel politikou.
Radek Špicar
Já Vás rovnou opravím, já jsem neprošel politikou, já jsem byl státní úředník a to je důležité oddělovat. Já jsem nikdy nebyl politik, přestože mnoho lidí, jak jsem v poslední době zjistil, si myslí, že když vás vidí v televizi, tak jste politik. To mě vždy trošku zaráží, když mi to někdo napíše, ale budiž. Byl jsem státní úředník, je tedy pravda, že na té nejvyšší úrovni, náměstek místopředsedy vlády, ale byl jsem státní úředník.
Na kterou kariérní pozici je nejvíce hrdý?
Martin Hurych
Prošel jste velkým byznysem a prošel jste americkým think-tankem, teď bojujete za zájmy průmyslu jak českého, tak dříve i evropského v Bruselu. Na kterou štaci jste nejvíce hrdý?
Radek Špicar
Já mám takovou vlastnost, že všechno to, co dělám, dělám strašně rád, jinak bych to nedělal. Neměl jsem nikdy žádné cíle, žádné kariérní mety, kterých bych chtěl dosáhnout, což je asi dáno tím, z jaké jsem rodiny. Já jsem první vysokoškolák v historii mé rodiny, takže jsem nikdy neměl otce, kterému se chtěli mí spolužáci vyrovnat. Vždy jsem byl hrozně šťastný s tím, co jsem měl a kam jsem to dotáhnul, nikdy jsem to nechtěl nikam vysoko dotahovat, vždy si mě ty příležitosti nějak našly, protože si někdo všiml toho, že to, co dělám, dělám dobře a nabídl mi nějakou šanci. Já jsem k tomu přistupoval bez nějakého plánu, bez nějaké strategie, ale nakonec mi tu moji kariérní strategii krásně nazval Karel Schwarzenberg, se kterým jsem se o tom jednou bavil. On říkal, že jejich rodové heslo schwarzenberské je, nic vyžadovati, nic odmítati, což je úplně nádherné. To strašně krásně charakterizuje můj přístup ke kariéře. Já nic nevyžaduji, ale snažím se nic neodmítat, když ta zajímavá nabídka přijde, protože vždy to byla nabídka, která byla strašně mimo moji komfortní zónu. Vždy když ta nabídka přišla, tak jsem na to byl příliš mladý, lidé mi říkali, ať to nevezmu, protože to nezvládnu, protože to je něco úplně jiného, než jsem celý život dělal. Mě vlastně strašně bavilo to vzít, naučit se něco z úplně jiného světa a několik let tam strávit, aby to nebyla roční nebo dvouletá záležitost a pak se zase s tou zkušeností posunout do jiného světa.
Když máte tu zkušenost, tak dokážete pomáhat komunikaci mezi těmi různými světy a to se u nás nenosí.
My jsme bohužel země, kde je mnoho lidí, kteří ukončí vysokou školu, začnou jako politici a jdou do důchodu jako politici a to je nešťastné. Potom nerozumíte té byznysové praxi, protože jste v ní nikdy nebyli. To ve Spojených státech tak není, tam funguje ten takzvaný revolving door principle, princip otáčecích dveří. Oni vědí, že je hrozně důležité být v administrativě 4 roky, potom jít do think-tanku, přemýšlet o tom, co budou dělat, až se tam zase vrátí nebo jít do byznysu, získat nějakou reálnou zkušenost z reálné ekonomiky a potom tím obohatit ten politický svět. To se u nás moc neděje a když jsem se stal státním úředníkem, tak mi spoustu lidí říkalo, že už skončím jako státní úředník. Byznys mě nikdy nevezme, protože si byznys o státních úřednících myslí, že jsou to budižkničemové, že nic neumí, že jsou líní a že mají mindset, který je v byznysu absolutně nevyužitelný. To mi přišlo strašně hloupé, a proto jsem hodně usiloval o to, abych se do toho byznysu dostal, abych tam ukázal, že i bývalí státní úředníci jsou schopní tam uspět.
Proč nejsme v TOP5 zemí EU?
Martin Hurych
Evidentně se to podařilo. Přesuneme se k průmyslu a dopravě. Vy opakovaně říkáte, že nejsme jedna z nejprůmyslovějších zemí Evropy, ale že jsme nejprůmyslovější zemí Evropy. Co se tedy stalo, že nejsme také mezi top 5 nejbohatšími zeměmi Evropy?
Radek Špicar
Máme novou strategii, vláda má novou strategii, jednu z mnoha, my jsme s Martinem Jahnem tenkrát sepsali tu vůbec první nadresortní Strategii hospodářského růstu. Cílem té poslední je dostat se do první desítky.
Martin Hurych
Já právě říkám 5, protože můj děda mi vyprávěl o první republice a tvrdil, že jsme byli top 4. Vůbec nevím, jestli to je pravda, ale hrozně se mi to zalíbilo.
Radek Špicar
V pořádku, jako člověk z byznysu byste takto uvažovat měl. Já vím, které země jsou před námi a jak vypadá ten současný stav české ekonomiky, takže bych byl hrozně rád, kdybychom se dostali do toho top ten. Tam nejsme, byli jsme ještě před asi 2 roky 14., teď už jsme 16., takže se propadáme bohužel. Tak jak se vyčerpal ten první transformační model, který nás 20 let úspěšně táhnul nahoru, tak teď bohužel 10, 15 let výrazně stagnujeme a začínáme se propadat. Za top ten bych byl rád, top five je správná ambice, ale opravdu hodně ambiciózní a dostat se tam nebude vůbec jednoduché z mnoha důvodů. Tím hlavním je to, že jsme zatím podobně jako Německo ještě nenašli ten další transformační model, který by nám nastartoval tu Druhou ekonomickou transformaci. My jsme ukončili první fázi, vyčerpali jsme totálně ten první transformační model, který byl 20 let úspěšný, teď už není, je totálně vyčerpaný a my jsme ještě nenašli ten nový růstový model. Podobně jako Německo hledá svůj nový růstový model po tom, co ty pilíře jeho růstu, na kterých to bylo v posledních 20 letech založené, se v podstatě vyčerpaly.
Proč jsme se nestali Čínou Evropy?
Martin Hurych
Já když poslouchám i ve Vašich rozhovorech, co se děje třeba v Číně, kam jste i za Škodovku Vy potom létal, jak dnes v automotive nám dávají na zadek, tak mě napadlo, že my jsme sice nejprůmyslovější, jsme hodně výrobní, ale nepodařilo se nám být tou Čínou Evropy.
Radek Špicar
Máte naprostou pravdu a teď bych chtěl říct větu, kterou vymyslel Martin Wichterle, můj drahý kolega, skvělý člověk a vynikající podnikatel z představenstva Svazu průmyslu a dopravy. On řekl, že za těch prvních 30 let ekonomické transformace jsme se naučili skvěle vyrábět, většinou ale pro někoho jiného. Teď je potřeba se naučit vyvíjet a prodávat naše vlastní výrobky pod naší vlastní značkou a to nejen v Evropě, ale na trzích celého světa. To je zadání té Druhé ekonomické transformace, těch minimálně příštích 30 let, protože to, co my teď tady žijeme a co je problémem toho nerůstu a té stagnace, je to, čemu my říkáme levná ekonomika.
My jsme subdodavatelsky orientovaná ekonomika. Subdodavatel nemá přímý vztah k zákazníkovi, což je na trhu velmi nepříjemná pozice a má většinou mnohem nižší marži nežli finalista a nemá tu vlastní značku, takže nerozhoduje o tom, kam je ten výrobek vyvezen. To je strašně důležitá věc. Nám každý rok vláda říká, jestli se konečně vymaníme z těch 90 % exportu do EU. My říkáme, že to není tak, že zítra začneme vyvážet do Spojených států, protože nemáme ten finální výrobek. Ten finální výrobek má Němec, on má tu ledničku s tou svojí značkou a my bohužel do ní v rámci té struktury české ekonomiky dodáváme pouze chladič a motor, takže nerozhodujeme o tom, kam ta lednička jde. Jsme chyceni v těch dodavatelsko-odběratelských vztazích, v nepříjemné pozici subdodavatelů v rámci západní Evropy, proto 90 % exportu do EU, což je strašně nebezpečné. Já jsem velký zastánce evropské integrace, protože na ní závisí naše konkurenceschopnost a prosperita, ale i já říkám, že 90 % závislosti exportu na jednom teritoriu je příliš velké riziko. Nebudeme ale schopni té další diverzifikace, jako to umí Němci, kteří jsou silní v Severní Americe, v jihovýchodní Asii, v Evropě, v severní Africe, pakliže nebudeme mít ty finální výrobky. To je obrovský úkol pro nás pro všechny dostat se z té pozice subdodavatelů do pozice těch finálních výrobců.
Druhý úkol je ten, že ten první transformační model byl kromě jiného založen na výprodej té ekonomiky do zahraničních rukou. Ono to jinak nešlo, mohlo se to možná udělat trošku méně, jako to mají třeba Poláci, ale to už teď nemá cenu řešit, pomohlo nám to. Zahraniční kapitál opravdu přišel, postavil tu ekonomiku na nohy, Škodovka by bez Volkswagenu buď vůbec neexistovala nebo by nebyla určitě v takto dobré kondici jako dnes. Má to ale i svou stinnou stránku a to jsou ty stovky miliard korun, které odsud každý rok odplouvají na dividendách těm zahraničním matkám. Je potřeba si férově říci, že to jsou peníze, které kdyby zůstaly v té ekonomice, mohou jít na platy, abychom neměli třetinové platy proti Německu. Mohly být na investice do nových technologií, kde zaostáváme, mohly být na digitalizaci, automatizaci a robotizaci, kde máme také velký prostor pro zlepšení. To neznamená, že bychom měli komplikovat zahraničním investorům investice v České republice, zdaňovat jejich dividendy a zisky tak, aby odsud odcházeli. Už máme naštěstí skvělé české firmy, které dělají to samé, které úspěšně podnikají v zahraničí a dividendy tam vydělané si posílají do České republiky.
To, co ale bohužel neděláme, je motivovat ty zahraniční investory, aby tady ty peníze nechávali. To mě opravdu velmi mrzí, protože to je náš úkol a naše chyba, že to neděláme. Pak to vypadá tak, že mi volají několikrát měsíčně čeští šéfové českých dcer zahraničních matek a říkají, že přesvědčili tu matku, že ta česká dcera tady prosperuje, že se jí tady skvěle daří. Chtěli by si tady ty vydělané peníze nechat, neposílat je do Německa, do Francie, do Itálie, tak matka řekne, aby přišli s nějakým zajímavým nápadem. Oni přijdou s tím, že tady postavíme technologické centrum, matka řekne, aby přišli s tím, jak to bude vypadat, peníze si na to vydělají, takže jim je v České republice nechá. Oni potom přijdou na board do Wolfsburgu a řeknou, že peníze na to mají, akorát že postavit to centrum s těmi povolovacími procesy nebude trvat 2 roky, ale 6, když to dobře dopadne. Těch 200 inženýrů tady buď vůbec neseženou nebo jim to bude trvat strašně dlouho a budou hrozně drazí a ta matka jim řekne, že se úplně zbláznili.
Třetí věc je, že musíme tu naši ekonomiku, která je opravdu nejprůmyslovější, nekompromisně digitalizovat, automatizovat a robotizovat, už kvůli tomu, že nemáme lidi. My jsme prožili všechny ty krize, které přišly v brutálně krátkém sledu a byly zdrcující pro nás s nejnižší nezaměstnaností v celé Evropské unii. Nejsou tady lidé, ať už nízko kvalifikovaná pracovní práce nebo vysoce kvalifikovaná, takže my musíme ty provozy automatizovat, nejsou lidé. Bohužel stále ještě zaměstnáváme obrovské množství lidí na pracovních pozicích ve výrobě, které jsou fyzicky velmi náročné, nevyžadují téměř žádnou kvalifikaci a jsou špatně placené. Jestli si někdo myslí, že ekonomiku lze restartovat, aby znovu začala konvergovat a dohánět ty nejúspěšnější ekonomiky s takovou strukturou pracovních míst, tak to nedokážeme.
My potřebujeme zvýšit produktivitu, potřebujeme tyto lidi z těch pracovních pozic vymanit, ale samozřejmě to nebude vyhazov bez náhrady. Když zefektivníte díky robotizaci fabriku, tak toho vyrábíte čtyřikrát tolik, takže potřebujete skladníky, potřebujete lidi, co to prodají, marketéry, kteří to na tom trhu dokáží etablovat. Je to prostě čtvrtá průmyslová revoluce, tak se nebojme, že tady někdo kvůli tomu ztratí práci bez náhrady. Nebude to ale úplně jednoduché, protože ty lidi vy budete muset upskillovat a reskillovat, budete jim muset dodat novou kompetenci. Představte si to tak, že supermarkety budou vyhazovat pokladní, což se děje, budeme si to tam dělat sami, ale oni je nechtějí vyhodit. Oni jim nabídnou třeba práci v sekci masa a vína, kde budou radit lidem, odkud je to maso, jaké si mají koupit, jaké se hodí k tomu víno a podobně. Upskilling, reskilling, jiné kompetence a potom to ta ekonomika zvládne. To jsou tři důležité úkoly, které nás dostanou z té pasti levné ekonomiky.
Jak se vymanit z dodavatelské pozice?
Martin Hurych
Mě teď napadá tolik otázek ďáblova advokáta, že nevím, kterou začít. Já tohle slyším minimálně 10 let a že by se něco dělo, to nevidím. Co se musí stát, abychom opravdu začali kráčet touto cestou, o které v zásadě asi ve společnosti není diskuse, že to musíme udělat?
Radek Špicar
Máte pravdu, z čeho já čerpám ještě zbývající optimismus, je to, že to vidím u toho privátního sektoru, který si to uvědomuje a na kterého ta reálná ekonomika tlačí tak, že se ukazuje, že to je to jediné řešení. Vidím subdodavatele, kteří se snaží spolupracovat s univerzitami na tom, aby se dostali do pozice finalisty, kteří hledají nové trhy mimo Evropskou unii. Když jsem jel k Vám, tak jsem se koukal na statistiku, kterou teď zveřejnil Svaz průmyslu a dopravy, skvělý růst exportu do Spojených států. Proto se tolik bojím těch cel, protože opravdu čeští exportéři jsou fantastičtí v tom, jak se dokáží adaptovat a etablovat na ty měnící se podmínky. Oni opravdu jsou schopni po té krizi v Rusku, na Ukrajině, po těch ne úplně pozitivně se vyvíjejících vztazích s Čínou tu masu toho exportu přesouvat na ty skvělé, fantastické, perspektivní americké trhy a to je nadějeplné. Proto doufám, že to Trump nezkomplikuje a budeme opravdu moci ten friendshoring dotáhnout dál.
Kde ale bohužel nejsem úplný optimista, je, když se podívám na to, jestli vláda tomu nutnému trendu na cestu svítí nebo spíše stíní. Není to jen můj názor, shodnou se na tom v podstatě všechny studie, které jsou od Mezinárodního měnového fondu, světové banky, OECD, Evropské komise. Ty říkají, že Česká republika je skvělá v tom privátu, ten je vysoce konkurenceschopný, opravdu má prst na tepu doby, ale ten public to strhává zpátky. Ty nejúspěšnější země bohužel jsou ty, kde ten public s tím privatem vytváří tu potřebnou synergii.
Martin Hurych
To znamená, že pokud máme šanci, tak je to navzdory státu než s jeho pomocí.
Radek Špicar
Absolutně. Já jsem před 5 lety moderoval konferenci na ČVUT pro startupy a nikdy nezapomenu, jak tam vystoupil indický student, který studoval na ČVUT. Založil při tom firmu, nebylo to úplně jednoduché pro něj dohodnout se s tou univerzitou na tom spin-offu a říkal, že prošel peklem. Tu přednášku zakončil sinatrovským, New York, New York, who makes it here will make it everywhere, kdo to dokáže tady, dokáže to všude ve světě. Mně vlastně došlo, že tady vám ten systém naháže tolik klacků pod nohy, že když to překonáte, tak pak ten svět už opravdu ovládnete, typicky zaměstnanecké akcie, které tady fungují šíleně. Jednáme o tom s vládou každý měsíc, není síly, která by těm politikům vysvětlila, jak je potřeba to nastavit. Kdo tohle projde, tak je potom opravdu ve světě úspěšný a my máme skvělé firmy, Richard Valtr, Mews, Tomáš Čupr, Rohlík, Avast, LINET, Wikov. Já mám ale trošku strach, že po cestě přijdeme o spoustu firem, které, kdyby to prostředí bylo vlídnější, by byly úspěšnější a daly by to také. Takto to opravdu dají akorát ty nejdrsnější.
Proč nemáme více světově známých firem?
Martin Hurych
Je tam ještě jedna úroveň, které si všímám já. Vy jste teď vyjmenoval bezpochyby skvělé firmy, já dost často dělám se svojí bublinou cvičení vyjmenovat 10 celosvětově známých firem typu Shell nebo Siemens, které jsou vlastněné českým kapitálem. Zkuste to Vy, když máte takový přehled.
Radek Špicar
Byl to Avast, který už není náš, ale dokázali jsme vybudovat takového šampiona. Je to Productboard, je to Mews, v Evropě Rohlík si myslím, potom v určitém segmentu LINET a potom už toho moc není.
Martin Hurych
To je přesně ono, já jsem slyšel kdysi dávno podcast, kde mi toto došlo. Dokud tady nemáme ty značky, tak naprosto správně říkáte, bude odliv peněz ven, nebude příliv peněz sem. To znamená, že jakmile ta firma sedí tady, má tady ten headquarter, tak je šance na nějaké peníze dovnitř.
Radek Špicar
Ještě jsem zapomněl na Sazku, která skupuje britskou loterii, řeckou loterii, Česká zbrojovka, Colt, do té desítky bych to asi vyjmenoval.
Martin Hurych
Teď je otázka, jestli jsou opravdu tak známé, aby si na ně vzpomněl každý jako na Coca-Colu.
Radek Špicar
To chcete ale hrozně moc. To trvá desítky let, než to vybudujete. Musím tedy říct, že to jsem sledoval u těch Číňanů a ty si mě mimochodem na to přednáškové turné kvůli tomu pozvali, protože si mě pozvali na přednášku budování značek. Já jsem tam jel s tím, že oni tenkrát neměli značky a strašně dychtili po tom zjistit, jak vybudovat značky. Dnes už je mají a jsou silné.
Martin Hurych
Tam já právě mířím. Říkáte to naprosto správně, vybudovat silnou celosvětově známou značku jsou desítky let, možná několik generací majitelů. To, co já ale vidím, mnohdy je, že když se té firmě zadaří a já jim to na osobní úrovni hrozně moc přeji, tak spousta těch majitelů to střelí. Takto nevybudujeme vůbec nic.
Radek Špicar
K tomu mám několik poznámek. My jsme se hodně zabývali v minulých letech tím, proč těch značek máme tak málo a bohužel tam nejsou jenom regulační a legislativní věci. Kdyby byly ty překážky jenom tyto, tak je to jednoduché, zákon změníte jednoduše, ale on je to náš mindset a kultura a to se mění hrozně pomalu a těžce. Co jsme zjistili, je, že když se podíváte na průzkumy u absolventů vysokých škol, co je jejich vysněné uplatnění na trhu práce, tak Vy dobře víte, že to není podnikání, to není zakládání firem. My nejsme Izrael, startup nation, kde chcete založit firmu, nejdříve dobýt Ameriku a pak celý svět, to není naše myšlení. Já jsem to říkal v té debatě s paní prezidentkou a panem prezidentem, my opravdu jsme v tomto hobiti, kteří jsou strašně spokojení v tom svém údolíčku. Máme pocit, že zvenku vždy přicházejí nějaké epidemie, revoluce, invaze a že by nám bylo nejlépe, kdybychom si tady žili za těmi horami a nikdo nám sem nestrkal nos a my jsme nestrkali nos do těch jejich záležitostí. Ten mindset založit firmu a hned dobýt svět má docela málo lidí. Preferovaná varianta pro ty absolventy je zaměstnanecký poměr, my jsme národ zaměstnanců a to ještě ve velké nadnárodní firmě. S tímto mindsetem budovat tu novou ekonomiku není úplně jednoduché.
Druhá věc je, že když se podíváte na ty státy, které to dávají, jako je třeba Pobaltí, Estonsko nebo Izrael, tak tam je strašně silný motiv toho vnějšího ohrožení. Oni mají pocit vnějšího ohrožení a to je strašně akceleruje, to je nabíjí, nutí je to k výkonům. My tady máme pocit, že se nám nemůže nic stát. Objektivně tady žijeme ve skvělé zemi s vysokou kvalitou života, ať už se to týká zdravotní péče, bezpečnosti, v tom jsme jedni z nejlepších na světě. Pražáci mě zabijí, ale veřejná doprava tady opravdu není špatná, takže je to skvělá země k žití, ale ukolébává nás to, což je obrovský problém. My necítíme ten tlak zvenku, který by nás nutil něco dělat. Ten pocit absence vnějšího ohrožení, který je navíc falešný, je pro nás dost destruktivní. Já jsem tenkrát přemluvil českého šéfa McKinsey, aby mi dal tři konzultanty zadarmo a ti nám to nějak kvantifikovali. Oni nám to ukázali na nějaké farmě, kde vypočítali, že ten farmář měl asi 200 ovcí a oni mu řekli, že kdyby měl 500, tak ty úspory z rozsahu, ten zisk z toho, možnost investovat, rozvíjet to by byly mnohonásobně větší. On jim řekl, že o tom ví, ale že takto mu to funguje, má volné víkendy, dvakrát ročně jede na dovolenou, zaměstnává všechny, které chce, zná všechny zákazníky a je happy. Jeho ambice není dobývat svět. To je opravdu velký rozdíl, když jsem s prezidentem Pavlem byl v Izraeli a protáhli nás tam tou startupovou scénou, tak pochopíte vliv armády na všechny startupy a technologický progres, který tady nemáme. Tam zakládáte firmu, ne abyste dobyli Izrael, to nikoho nezajímá, to je úplný základ, oni zakládají firmy, aby dobyli Spojené státy a po Spojených státech jdou do světa a chtějí dobýt celý svět. To není úplně běžný mindset u nás.
Proč tak rychle prodáváme firmy do ciziny?
Martin Hurych
Já když mluvím s těmi, kteří se rozhodnou nejít do toho velkého korporátu a prožít ten svůj život za slušný korporátní plat a začnou budovat nějaký startup, tak většina z nich mluví o celosvětové expanzi. V momentě, kdy se objeví první investor, tak prodávají. Productboard je zářná výjimka. Co s tím?
Radek Špicar
Není to jen Productboard, ale v tomto já jsem teoretik, takže uslyšíte jen nějaké moje dojmy a pocity z diskusí s přáteli, kteří se tímto zabývají a opravdu to žijí. Ten konsenzus tam je, že prodáváme firmy příliš brzy, že je nedostáváme do fáze, kdy potom opravdu na tom vyděláte hodně peněz. Je to strašně kontraproduktivní, protože přicházíme o něco, čemu se říká Skype effect. Když to dostanete do takovéto fáze a prodáte to, tak nejen že zakladatel a hlavní akcionář zmnohonásobí svůj majetek, ale udělá milionáře i z mnoha dalších lidí kolem sebe. Oni potom ty peníze investují do té ekonomiky a pomáhají těm ostatním startupům a celému tomu ekosystému, aby se nastartoval a začal fungovat lépe. My tady nemáme tento symbol, který by nutil ostatní díky té pozitivní závisti si také založit ten Skype a střelit ho, ukazovat takový ten český sen, že to jde, že odsud můžete založit takto globálně úspěšnou firmu, prodat ji a vydělat obrovské množství peněz.
Já si myslím, že Češi by spíše záviděli, ale k té závisti je potřeba přistupovat pozitivně. Jde to a ty to můžeš udělat také, každý z nás to může udělat, když to udělá tady Pepa z garáže. Zbyněk Frolík založil LINET, který je dnes asi třetí největší firma na výrobu nemocničních lůžek, kterého požádá House of Cards, aby zadarmo svoji nejlepší postel jim do toho seriálu poskytnul. Šoupli na ni Kevina Spaceyho v roli amerického prezidenta po atentátu, protože chtějí ukázat, že prezident leží na nejlepší posteli a symbol pro nejlepší postel v Americe je LINET. Tu firmu ale založil se dvěma bezdomovci v rozpadlém kravíně za Prahou u Slaného. To je potřeba ukazovat a pak je potřeba prodat tu firmu, když už jste dál, když už si ji tedy nenecháte. Co také řeším s těmi přáteli, je nástupnictví, obrovský problém. Oni nemají v rodinách často syna, dceru, kteří by to mohli převzít, takže je to opravdu těžké. Když už ale střelit, tak opravdu když už jsem dobyl svět, střelím to, stanu se miliardářem, udělám multimilionáře z 20 lidí a pak ukazuji té společnosti, že to jde, každý to může dokázat. Potom pumpuji peníze do ekonomického ekosystému té země, pomáhám startupům jako mentor penězi a to my potřebujeme, ale bohužel se to u nás moc neděje.
Jak budovat hrdost na češství?
Martin Hurych
Buďme pozitivní a možná i trochu patetičtí. Jak třeba navzdory státu, od kterého to moc já necítím, budovat tuto hrdost na to, že jsme Češi, jak to budovat zespoda, aby se to nedělo?
Radek Špicar
My jako Svaz průmyslu a dopravy jsme 100 let stará organizace a cítíme, že ta ekonomika se dramaticky mění a že musíme být schopni reprezentovat a hájit zájmy i té nové ekonomiky. Já jsem strašně rád, že jsme se minulý týden dohodli na vstupu startupové asociace do toho tradičního Svazu průmyslu, který zastupuje ty Škodovky, Třinecké železárny, ČEZ a Siemens. Opravdu si myslím, že to je hrozně důležité, abychom věděli, co ten sektor potřebuje, co tento typ ekonomiky potřebuje a dokázali jsme hájit jeho zájmy a lobbovat za ně na národní úrovni. Teď jsme tady měli ředitele BusinessEurope, což je největší evropský zaměstnavatelský svaz, který zastupuje desítky milionů evropských firem vůči komisi, radě a parlamentu. Ten říkal úplně jasně, že jsme nejlépe fungující svaz ve střední a východní Evropě, který má největší výtlak v Bruselu. Já jsem hrozně rád, že začneme teď, protože je máme v členské základně, budeme jim věnovat velmi výraznou administrativní kapacitu v rámci Svazu, která se o ně bude starat. Máme desítky lidí ve výkonném aparátu a budeme hájit zájmy té nové ekonomiky. Nechci tedy rezignovat na to, že stát pro tuto část ekonomiky nic nedělá, to by bylo velmi špatné.
Potom je tu druhá důležitá věc, na které se teď podílí 32 nejúspěšnějších českých podnikatelů a podnikatelek v rámci Druhé ekonomické transformace. My jsme je konečně dali dohromady, oni se nikdy veřejně nevyjadřovali, nekomentovali to veřejné dění, nevstupovali do něj a teď už mají ty firmy vybudované a konečně mají pocit, že se mohou věnovat tomu veřejnému prostoru. Pavel Bouška, majitel Britu, říká, že rozpočtové určení daní je tady katastrofální. Když tady chci postavit firmu a myslím si, že bude nějaké město rádo, že tam postavím firmu, vybuduji tam pracovní místa, tak mě všichni vyhodí, protože pro ně je to jenom přítěž. Budou tam jezdit kamiony ve větším množství a budou tam zahraniční dělníci, což nechtějí. Ve Finsku Pavlovi klepou starostové na dveře a prosí, aby to u nich postavil, protože z těch daní, které on bude odvádět, budou mít docela vysoké procento. To jsou věci, které se potřebují dostat do toho veřejného prostoru a já jsem hrozně rád, že se tito lidé konečně veřejně angažují. My se s nimi snažíme vymýšlet, co dělat pro to, aby se to zlepšilo a jejich velké téma je image České republiky v zahraničí. Oni správně říkají, jak je vnímaná Česká republika a když jdou třeba do tendru v Americe proti německé nebo švýcarské firmě, tak mají automaticky -15 %, kolik mohou nabídnout. Made in Germany a made in Switzerland má úplně jiný zvuk než made in Czech Republic a to je potřeba změnit.
Martin Hurych
To nezměníme, dokud tady nebudou značky a to nezměníme, dokud tady ty firmy neporostou. Já vidím jen hrozně málo lidí, kteří jdou proti té vlně, kdy Forbes oslavuje, že tady vybudoval někdo firmu a střelil ji ven. Když se změní tato nálada a budeme oslavovat ty, kteří tady budují ty velké firmy a budeme je dávat za příklad jako ten Skype, což se tady moc neděje, tak by se mohla začít měnit celospolečenská nálada. Je to tak?
Radek Špicar
Určitě. Zmínil jste Forbes, ale já si třeba myslím, že teď odcházející Petr Šimůnek z Forbesu pro to udělal strašně moc. Když Forbes začínal, tak opravdu podnikatelé byli sprostí podezřelí, kteří zbohatli netransparentním korupčním způsobem díky divoké privatizaci. Petr začal ukazovat ani ne ty velké firmy, ale ty malé, rodinné firmy, kterých tady máme hrozně moc, jsou strašně úspěšné a začal je ukazovat pozitivně, což lze, protože to jsou pozitivní případy. Myslím si, že pro změnu nahlížení většinové společnosti na podnikatele zrovna Petr se svým skvělým týmem a Forbes jako takový udělal hrozně moc.
To je potřeba dělat a měli by to dělat i politici, což nedělají a je mi to hrozně líto. Když jsme měli druhou konferenci Druhé ekonomické transformace, tak jsem vymyslel, že pozveme na jeden panel všechny české unicorny, které máme 4, takže se nám tam vešly. Richard Valtr přijel z New Yorku a moje otázka byla, co čeká od českých politiků. On říkal, že by chtěl, aby to byli cheerleadeři té země, aby roztleskávali ty podnikatele, aby ukazovali ty úspěšné, aby jim fandili, aby jim otevírali dveře v zahraničí. Mně vždy strašně vadilo, že když jsem v Číně vystoupil z letadla, tak už u toho taxikáře jsem měl pocit, že žije ve světě, kde bude lépe. Pak jsem se vrátil do Evropy a bylo jedno, jestli jsem vystoupil ve Frankfurtu nebo v Londýně nebo na Ruzyni a okamžitě na mě padla deka kontinentu, kde mají lidé pocit, že lépe už bylo. Politici by tedy měli být cheerleadeři, jak říkal Richard a opravdu trošku roztleskávat tu lepší náladu a rozbíjet tu špatnou. Ono to samozřejmě nejde jen marketingově bez nějakých konkrétních činů, ale opravdu zlepšit ty zaměstnanecké akcie, ukázat na firmu, která je využila, kde ten top management a zakladatel zbohatli, dělat tomu trošku marketing.
Co se mění v EU? Je Draghiho zpráva k něčemu?
Martin Hurych
Nechtěl bych tady zabrušovat moc do politiky, ale když si vezmu tu úroveň pod tím, tak ani tam já nevidím, že je dobré neprodávat, že je dobré budovat ty firmy tady a ukazovat více ty lidi. Jestli jsou připravení, tak já to jenom ocením, protože já v mé bublině vidím občas Martina Wichterleho a ten zbytek je pro mě trochu tichý. Zmínili jsme návrat z Číny do inverze. Já když jsem létal do Číny někdy před 10, 12 lety, tak jsem to měl úplně stejně. Mění se něco v Evropské unii?
Radek Špicar
Mění, protože to, o čem byznys mluví 10 let, si ti politici začali uvědomovat a Von der Leyen nechala Draghiho zpracovat Kompas konkurenceschopnosti. Vy z byznysu mi řeknete, že to není žádný akční plán, ale ta státní správa a politika je opravdu jiná než byznys. To opravdu musíte zažít, abyste věděl, že ten byznysový a politický časoprostor je úplně jiný. To, co považujete za superrychlost v politice, je pro byznys světelný rok. Namítnete mi, že Kompas je zase snůška krásných řečí, ze kterých nic nebude, ano, ale je to jeden z prvních pokusů Draghiho zprávu překlopit do nějakého akčního plánu a začít odstraňovat ty problémy, které Evropa má. Ty jsou hluboké, už si je všichni uvědomují, máme je kvantifikované, na několikaset stranách jasně popsané a teď s nimi musíme něco dělat.
Kdybyste se mě zeptal, jestli se to stane rychle nebo pomalu, tak já si myslím, že se to stane, až zase přijde nějaká krize. To, co se ukazuje na evropské integraci, je, že evropská integrace pokračuje správným směrem jen díky krizím, které na tu Evropu dopadají. Světová hospodářská krize, Evropa nepřipravená, skoro žádné kompetence v oblasti koordinace ekonomických politik, ale díky té krizi ochranné valy, lepší koordinace bankovních politik, aby nás zase bankovní sektor v Řecku nestáhl všechny do propasti. Zlepšilo to naši odolnost vůči tomuto typu krize. 2015, migrační krize, Evropa nepřipravená, téměř žádné kompetence v oblasti společné migrační politiky. Teď je zase lepší Frontex, snaha o lepší koordinaci při boji proti nelegální migraci, zase nás to posunulo dál. Covid, zase šok, Evropa reaguje pozdě, protože zase nemá pravomoci reagovat jako kontinent, jako to umí Spojené státy. Teď už jsou zase strategické zásoby ochranných pomůcek, lepší připravenost na koordinaci, uzavírání hranic, když něco takového přijde. Ta krize vždy dodá odvahu těm politikům, kteří ji v normálních dobách nemají, protože nemáme odvážné politiky, nemáme lídry, jako je Donald Trump.
Martin Hurych
Takže více Putina, více Trumpa, více Číny?
Radek Špicar
Jak říkal můj profesor na Karlově univerzitě, více krizí středního charakteru, které nejsou nevratné. Teď máme ten problém takový, že už možná přijde krize, která to úplně rozmetá, což doufám, že se nestane. Vratné krize středního charakteru dodají konečně těm politikům odvahu dělat ty bolavé věci, které v normálních dobách nedělají, to je to, co Evropa potřebuje. Já si myslím, že na základě Draghiho reportu, tlaku Putina z jedné strany a tlaku Trumpa z druhé strany ta Evropa už musí chápat, že to nemůže být business as usual a že musí něco udělat. Jinak nás to úplně vyzmizíkuje z té globální soutěže, protože ten propad Evropy na tom světovém HDP v posledních letech je obrovský.
Martin Hurych
Vy jste neuvěřitelný eurooptimista, já Vás za to obdivuji. Já bych tomu hrozně rád věřil, ale na druhou vidím, že Německo, největší země v Evropské unii, si udělalo třeba ze Schengenu trhací cár papíru. Vidím, co se stalo za Covidu, kdy alespoň na začátku, než jsme se zkonsolidovali, tak Evropská unie byla v cárech a všichni se snažili pomoci sobě a poškodit tím ty ostatní. Říkám si tedy, jak nám ty krize mohou prospět, když v každé té krizi se nejdříve zavřeme sami do sebe a koukáme na těch svých 80 nebo 10 nebo 5 milionů voličů.
Radek Špicar
Máte naprostou pravdu a popisujete to úplně přesně. To hraní si na národní státy a poškozování těch ostatních, to je ta reakce, která vždy přijde, jenže ona se ukáže, že je kontraproduktivní pro všechny. To správné řešení je celoevropské řešení.
Martin Hurych
Já to vůbec nezpochybňuji, kéž by to tak bylo. Podle mě je ale Evropa hrozně pomalá a možná to ani nedokáže.
Radek Špicar
Nebo nemá kompetence tu krizi řešit. Pokud je to navíc prapodivný hybrid, který není ani federace, ani parta nějakých nezávislých států, tak to nemůže být rychlé. V současné chvíli corporate governance Evropské unie, to, jak je složená, je nefunkční hybrid a takto to nemůže dál pokračovat. Někteří lidé jsou pro to, abychom se vrátili zpět do nějakého slepence národních států, kde to bude fantastické, ale já říkám, že to je to nejhorší, co by se mohlo stát. Jestli máme obstát v tom tlaku z východu, ze západu, tak musíme obstát jako půlmiliardový blok. To nás někdo bude brát vážně, něco vyjednáme, jestli bude jednat s Trumpem Německo, nemá vůbec žádnou šanci. My musíme posilovat ty nadnárodní prvky, musíme liberalizovat striktně vnitřní trh, protože máme obrovský vnitřní trh, který nevyužíváme. Proč?
Protože si ty státy už ne tarifně, protože to jsme jim zrušili v rámci evropské integrace, ale netarifně hlídají ty svoje písečky, což se musí změnit a to neudělají národní státy. To do nich musí natlačit nadnárodní struktura, Evropská komise nebo někdo jiný, potřebujeme jednotný kapitálový trh. Jestli máme dohnat Spojené státy, bez jednotného kapitálového trhu se to nikdy nestane. Jestli si české firmy budou chodit pro rizikový kapitál do bank, tak asi oba víme, jak to dopadne, jaký je asi apetit bank tady financovat SpaceX. Na to potřebujete ten odvážnější kapitálový trh a jestli ho Evropa nebude mít silný, tak nikdy ty Spojené státy nedoženeme a takto bych mohl pokračovat. Pro mě řešením toho, čím teď procházíme v mnoha oblastech Evropy, je jednotná obranná politika. Má mít každá země 27 radarových vojsk, když jeden radar obsáhne v Beneluxu 4 země? To je hloupost, tak neplýtvejme penězi.
Jak daleko je EU od rozpadu?
Martin Hurych
Já v tuto chvíli nechci ani hodnotit, jestli to je dobře nebo ne, protože tomu nerozumím. To, co vidím a to, co jsme si tady řekli, aby se to teoreticky začalo dít, tak se musí státy vzdát nějakých dalších svých pravomocí, což ale nechtějí. Jak daleko v tuto chvíli s vědomím toho, co se okolo nás děje, je Evropská unie od rozpadu?
Radek Špicar
Já si opravdu myslím, že teď se hraje o dva takové extrémní scénáře. Ten první je rozpad, návrat do národních států, kde vždy zvítězí ti silnější, což není pro nás nejlepší možnost. Druhý scénář je uvědomění, že v jednotě je síla a že united we stand, divided we fall, jako je to v Americe. Když jste se ptal, co bude s Draghiho zprávou, tak ten Kompas je signál, že Von der Leyen si to uvědomuje. Když si ten Kompas přečtete, tak tam je spousta signálů, že by mělo dojít k posilování těch celoevropských projektů právě v oblasti volného trhu. 28. režim pro firmy, abychom nemuseli řešit insolvence všude jinak, zaměstnanecké akcie, aby fungovaly nějak podobně a tak dále. Minimálně komise to tedy ví a chce tímto směrem jít. Bude to narážet na národní státy a jestli si národní státy budou hájit ty své partikulární zájmy a nebudou se dělat politiky, které jsou v zájmu celé Evropy, tak to nedopadne dobře. Potom nebudeme schopní čelit ani Trumpovi, ani Číně, ani Rusku.
Co si z toho má vzít majitel výrobní firmy?
Martin Hurych
S vědomím toho, že jste říkal, že malý a střední byznys není úplně Vaše parketa, bych se na konci tohoto podcastu chtěl vrátit zpátky k této bublině a představil si jednoho konkrétního člověka, majitele strojní firmy v Jihlavě. Co si z toho, co jsme si tady dnes řekli, mám odnést já jako majitel střední firmy v Jihlavě?
Radek Špicar
Pokud je to subdodavatel, tak by se měl opravdu snažit dostat se z té pozice subdodavatele pro ty Němce do pozice maximalizace přidané hodnoty toho, co má. Může být klidně subdodavatel, ale něčeho exkluzivního, co nemá jen tak někdo, koho ten Němec nemůže nahradit za dalších 6 dodavatelů z Číny. Pak totiž dojedete na to, že máte drahé energie. Jestli nemáte něco exkluzivního s vysokou přidanou hodnotou, tak vás tady ty naše šílené energie zabijí. My zastupujeme 11 tisíc firem, které mají dohromady milion a půl zaměstnanců, a ti manažeři českých dcer mi říkají, že začali před pár lety v těch koncernových ligách svítit v oblasti mzdových nákladů. To jim ještě tolerovali, ale teď tam svítí červeně v oblasti energií a to už jim přestávají tolerovat. Oni přestávají posílat peníze, posílají investice do Portugalska, do Španělska, stěhují to do Ameriky. Jestli tedy Evropa nevyřeší ceny energií, tak opravdu majitel strojní firmy v Jihlavě to bude mít hodně těžké. To si ale musí vyřešit stát, Evropa, může tomu samozřejmě ta firma také pomoct snižováním energetické náročnosti, ale třikrát levnější energie, co mají v Americe, tím těžko vykompenzujete.
Dále je potřeba digitalizovat, automatizovat a robotizovat, dívat se na nové technologie. Já chápu, že to je drahé a vím od těch našich firem, že po tom, co prošly Covidem, po tom, co prošly energetickou krizí, inflační krizí, už nemají kde brát. Je to ale hrozně důležité a jestli alespoň něco teď vydělávají, ať to narvou do těch technologií, do technologie digitálního dvojčete, ať se podívají na 3D tisky, umělá inteligence, strojové učení. Bez těch technologií, když se podíváte v té Číně, na čem je to založené v Americe, to prostě nedáte. Je toho hodně, ale opravdu si připadám špatně, když tohle říkám, protože jsou to takové hraběcí rady tady od stolu a vím, že sedět v té fabrice v Jihlavě a něco s tím udělat, najít ty peníze je těžké, ale tohle jsou ty věci, které jsou potřeba dělat.
Martin Hurych
Teď se mi na mozek dostala poznámka o tom, že se k některým úplně ultrainovačním věcem ani nedostaneme, protože máme embargo na nějaké čipy.
Radek Špicar
Bojujeme za to, mám skvělou kolegyni, první viceprezidentka ve stoleté historii Svazu průmyslu, Milena Jabůrková, má opravdu neuvěřitelný výtlak nejen na národní úrovni, ale především na té evropské v oblasti digitální agendy. Toto je teď momentálně priorita číslo 1. To se nesmí stávat, jestli jsme tady pod tlakem z východu, tak není možné, aby se ten západ takovým způsobem rozhádal a my jsme byli nějací občané druhé kategorie, kam nepřijdou špičkové technologie. Pro nás je to naprosto nepřijatelné a opravdu mi věřte, že děláme maximum pro to, aby se to změnilo, protože to je úplně šílené.
Martin Hurych
Já budu držet palce, aby se to stalo. Kdyby z tohoto podcastu měla zbýt jedna, dvě, tři věty, které budou potom citovat na Seznamu, na Nově a podobně, co by to za Vás bylo?
Radek Špicar
Jak říkám, bez levnějších energií to tady skončí špatně, takže to si musí odpracovat firmy, co mohou, ale protože jsou tady jejich možnosti omezené, tak si to opravdu musí odpracovat stát a Evropská unie. Je potřeba propojit ty světy, jestli se tady firemní svět bude vyvíjet úplně paralelně, bez intenzivního kontaktu s akademickým, s výzkumným, tak jsme vyřízení. Já jsem to viděl v Cambridge, to je univerzita, která si řekla, když na tom byla špatně, že se úplně integrálně propojí s byznysem. Tam když jedete, tak vidíte výzkumáky, officy, spin-offy, které ta univerzita má s tím byznysem. Je to univerzita, která má jeden z největších počtů Nobelových cen za poslední desetiletí právě proto, že se neštítí té spolupráce s tím byznysem a byznys se neštítí spolupráce s tou akademií. To musíme dělat, jinak jsme vyřízení.
Pak se opravdu musíme dostávat z té pasti levné ekonomiky, kterou jsme si tady charakterizovali, protože to je jediná cesta, jak se dostat z té pasti levné práce. Když říkají odbory, že tady máme levnou práci, třetinové platy proti Německu, pojďte je zvednout, tak kdybychom to udělali tak, že začneme tím, že zvedneme ty platy a nezbavili se té levné ekonomiky, tak jsme vyřízení. Do 2 let to tady všechno skončí. My se nejdříve musíme zbavit levné ekonomiky, být ti finalisté s vysokou marží, s vysokou produktivitou a pak se zbavíme přirozeně té levné práce, ale nejde to obráceně.
(automaticky přepsáno Beey.io, upraveno a kráceno)