„Vyšlete přejímajícího do světa. Nechejte ho udělat začátečnické chyby někde jinde. Dělal to Baťa, není důvod, abyste to neudělali vy.“
Zajímá vůbec někoho jejich názor?
Čí? Nástupnické generace v rodinných firmách.
O tom, jestli mám svoji firmu prodat nebo ji předat dětem, případně jak, tak o tom už se toho namluvilo dost podcastů i napsalo hromada článků. Málokdo se ovšem věnuje tomu, jak na celou věc nahlížejí „obdarovaní“. Někteří ke svému „dědictví“ přišli jako slepý k houslím. „Někdo to totiž dělat musí“. To mne zaujalo.
A tak jsem se rozhodl natočit tak trochu jinou epizodu a celou věc probrat s Vladislavem Nadberežným, spolumajitelem a ředitelem českobudějovické rodinné tiskárny Inpress. Ptal jsem se …
🔸 Jak si vytvořit vztah k tomu, co přejímám?
🔸 Proč je dobré vyzkoušet si i něco jiného než rodinnou firmu?
🔸 Jak funguje dlouhodobé spolu-vedení s předchozí generací?
🔸 Jak si vykolíkovat vlastní prostor?
🔸 Kdy je dobré začít přijímající připravovat?
Vladislav svoje možná trochu i neortodoxní názory a osobní zkušenosti shrnul i do bonusu "Jedenáctero Vladislava Nadberežného pro předání rodinné firmy". Pokud se tedy chcete inspirovat a třeba i neopakovat stejné chyby, určitě si jej stáhněte níže.
BONUS
JEDENÁCTERO VLADISLAVA NADBEREŽNÉHO PRO PŘEDÁNÍ RODINNÉ FIRMY (Kód bonusu: JEPPRRF )
PŘEPIS ROZHOVORU
Martin Hurych
Dobrý den. Já jsem Martin Hurych a tohle je Zážeh. V dnešním Zážehu budeme předávat firmu z generace na generaci, ale pokusíme se na tento příběh podívat trochu z jiného úhlu. Pokud mě sledujete delší dobu, tak už jste možná zaznamenali dva díly o tom, jak se firmy zbavit během akvizice. Předpokládám, že i vaším veřejným prostorem běhá hromada příběhů o tom, jak majitel předával firmu na druhou generaci, ale osobně jsem nikde nezaznamenal příběh, kde bychom se na tuto story podívali z hlediska obdarovaného. Proto jsem si dnes pozval Vladislava Nadberežného. Dobrý den.
Vladislav Nadberežný
Dobrý den.
Co Vladislavovi leží na nočním stolku?
Martin Hurych
Vladislav je spolumajitelem a ředitelem tiskárny INPRESS, který už si tento příběh zažil. Než se pustíme do představování Vás, firmy a celého toho příběhu, tak protože v tiskárně děláte i knížky, tak mě napadla první otázka. Co Vám teď leží na nočním stolku, kolik toho je a co byste z toho doporučil?
Vladislav Nadberežný
Já někdy říkám, že mít tiskárnu je super, protože člověk může jít po výrobě a sáhnout si po nějakém pokladu. Kiyosaki to kdysi vyprávěl ve své knížce, že když někdo někoho vykrade a nesebere mu knížky, tak že tam nechá ty největší poklady. Já musím říct, že to vnímám stejně, pokud mě něco někam posouvá, tak je to právě čtení. Teď mám rozečtené asi čtyři knížky, ale jednu z nich úplně přeskočím, protože by to bylo hodně dramatické. Mám tam ale Kaizen, krásnou knížku, mám tam i učebnice do školy a mám tam hodně Robina Sharmu, to strašně moc doporučím, je to hodně příjemné čtení pro osobní rozvoj.
Jak se dostal k rodinné tiskárně?
Martin Hurych
My jsme říkali, že máte rodinnou tiskárnu v Českých Budějovicích. Pojďte nám říct, jak jste se k ní dostal, nebo i jak se k ní dostala Vaše rodina a jaký je Váš příběh.
Vladislav Nadberežný
Musím upřesnit, že máme provozovnu i ve Vimperku, což je krásný příběh, protože Vimperk má obrovskou historickou knižní tradici. Každopádně to vzniklo tak, že otec měl ještě v minulém režimu na starosti armádní časopis a zpravodaj Palcát a součástí toho byla malá tiskárna. Dokonce mi vyprávěl, jak na V3S měli mobilní tiskárnu a cvičili, kdyby museli vyjet někam a tisknout i v poli, což se naštěstí nestalo.
Potom přišla revoluce a z různých důvodů včetně politických to skončilo. Táta chvíli dělal redaktora, protože má vystudovanou žurnalistiku na Univerzitě Karlově, ale samozřejmě ho to táhlo k nějakému podnikání. Byl tedy jeden z prvních, který tady oficiálně v roce 90 na živnostenský list založil tiskárnu
úplně od nuly. Vzal si půjčku, zastavily se některé nemovitosti včetně příbuzných, pronajal si prostory v Českých Budějovicích a rozjelo se to. My jsme byli z Písku a táta měl tehdy na výběr, jestli půjde do Prahy, nebo do Budějovic. Vybral Budějovice, ale stejně nakonec do té Prahy jezdíme a fungujeme tam díky zákazníkům, dnes už tedy i po veliké části Evropy. Mně tehdy bylo 10 let, byli jsme tam i s bráchou, ten je o dva roky starší a postupně se přidala i mamka. Od těch 10 let v roce 90 jsme tam tedy postupně brigádničili, až jsme se postupně učili všechny technologie a postupně si i prošli celou firmou.
Kolem roku 2000 už jsme fungovali nějakou dobu a chtěli jsme se více začlenit, takže přišly první myšlenky, jak tu firmu předávat a vytvořila se akciovka. Postupně jsme k tomu přidali i chráněnou dílnu, provoz pro zaměstnávání zdravotně znevýhodněných. V tom roce 2000 byl takový první pokus o předání, kdy jsme tam byli s bratrem a maminkou, ale ze spousty důvodů to nezafungovalo. Nejprve nás opustila mamka a potom po několika letech jsme se rozešli i s bratrem, takže zhruba od roku 2008, 2009 fungujeme pouze s tátou.
Pro ty, kdo zažívají rodinné firmy, tak ví, že počet dva je ten nejlepší optimální. Samozřejmě ten příběh teď velmi zkracuji, zažili jsme si spoustu pozitiv, spoustu negativ, nicméně jak se potkáváme s dalšími rodinnými firmami a dalšími generacemi, tak čím více se to větví, tím je to náročnější. Musím říct, že náš příběh je také divoký, ale když potom poslouchám příběhy tam, kde je to opravdu velmi rozvětvené, tak je to velmi náročné.
Proč po otci převzít tiskárnu musel?
Martin Hurych
Já jsem v přípravě našel větu a tady ji radši odcituji: „Někdo to po tátovi prostě převzít musel." To neznělo moc optimisticky. Opravdu to tedy byla vynucená možnost, nebo jediná možnost v rámci předávání firmy na další generace?
Vladislav Nadberežný
Teoreticky ano i ne. Samozřejmě je to o tom, že já si myslím, že ty první generace v těch devadesátých letech to neměly vůbec jednoduché. Chyb se udělala spousta, někde více, někde méně a myslím si, že málokdo byl v tomto hodně osvícený po vzoru zahraničí, kde jsou x-té generace. Vyčítat cokoliv té první generaci je tedy za mě neférové.
Ta myšlenka vzniká z toho, že si opravdu myslím, že tak, jak se u člověka mění hodnoty v 15, ve 20, v 25, ve 30, ve 40, tak samozřejmě nějak vnímá i tu firmu. Navíc člověk ani vlastně neví, co bude dělat. Já se dnes ptám mých dětí a krom těch nejmladších, které mají nějaké sny, čím budou, tak ty větší už teoreticky odpovídají, že neví, protože ten výběr je obrovský. Ta myšlenka je tedy spíše i o tom, že pokud to člověk chce opravdu převzít, tak si k tomu musí vytvořit vztah, bez toho to nejde. Hlavně si musí vytvořit vztah vůbec k té práci, nevytvořit si vztah jen k hospodářskému výsledku, k majetku a tomu pozlátku. Samozřejmě jsou dvě fáze, předávat majetek, předávat vlastnictví a potom exekutivu. Já se většinou pohybuji v těch firmách, kde je to společné. Bavíme se o obrovských firmách i rodinných, které jsou dnes v top 100 v republice. Tam už v té exekutivě mnohdy ale ti lidé tolik
nejsou. Pokud se však bavíme o takovém tom motoru českého hospodářství, ty firmy od 5, 10 do 200, 500, tak mnohdy tam jsou ti majitelé zatažení.